Jazz je především svoboda. Svoboda projevu, svoboda pojetí, volnost vyjádření. A protože je svoboda základní lidskou potřebou, hovoří jazz ke všem stejnou řečí. Neexistuje nástroj, na který by se jazz nedal hrát, stejně jako neexistuje „správný“ a „špatný“ jazz. Jistě, existuje jakási historie jazzu, jako přehled uplynulých počinů skutečných hudebníků, kteří osvobodili svého ducha na cestě k novému výrazu a vyjádření. Tato historie je ale pro současnost stejně málo důležitá jako současnost pro budoucnost jazzu. Pokud má být svobodný, nesmí se nechat spoutat dějinami. Neexistuje proto ani důvod, proč by jazz nemohlo hrát smyčcové kvarteto. Kde končí jazz a kde začínají jiné žánry? Těžká otázka. A má vůbec smysl si ji pokládat? Hudba je jedna a dokázala vstřebat všechny vlivy, všechna vybočení i technické inovace. Zůstaňme u ní. Proč uměle vytvářet hranice tam, kde žádné nejsou? Cui bono? Kategorie v hudbě vznikají tam, kde je třeba svobodného ducha spoutat rozumem. Ale člověk není jen produkt svého myšlení, ale i citů, emocí či náhlé inspirace. Právě tam je jazz doma. Vyvěrá odkudsi zespoda, od kořenů, z naší barbarské podstaty, která bublá pod povrchem a tu a tam se přihlásí o slovo. Dejme mu volný průchod. Nechme vše volně plynout. Ať hudba zní...